Stejně tak jako děti se učí tomu, jak to na světě chodí od rodičů, protože zhola nic o jeho nebezpečích, nástrahách, ani fungování, tak by odrostlé děti měli zasvěcovat rodiče a především prarodiče do světa, ve kterém na tom jsou stejně jako děti v jejich útlém věku života, ale kterému děti rozumí a ve kterém se orientují s přehledem.

Ano, mluvím o virtuálním světě a ne, nemyslím, že šestileté dítě, které tráví veškerý svůj čas na počítači hraním her (tam by to mělo být se zasvěcováním i do virtuálního světa podle tradičního modelu), ale mám na mysli náctileté a cetileté, kteří internet znají jako své boty a ať už metodou pokus-omyl, anebo zkrátka letitou praxí spojenou s neztrácením zdravého rozumu, se naučili rozpoznávat veškeré nástrahy a stranit se škodlivých a podvodných webů aneb jisté formě internetové gramotnosti.

Generace, za jejichž mládí byla počítačová technologie ještě dávno na houbách, jen stěží drží krok s dobou a na stará kolena se učí novým, pro ně těžko pochopitelným a nelogickým věcem.

Když babičce pořídíte domů počítač s internetem, ona bude celá pryč z toho, že je 1 000. návštěvníkem stránky a vyhrála iPhone 7, ona si objedná cokoli od kohokoli, stačí, když jí řeknou, že je to ve slevě, zbývá posledních pár kusů a že to opravdu potřebuje. Neví totiž, že si má ověřovat prodejce, neví, že spoustu nabídek jsou jen falešné reklamy a podvody, protože se s tím nikdy neměla šanci setkat.

Copak na ulici někdo stojí s letákem na produkt, který neexistuje, a chce po vás peníze? Nebo jsou v novinách, či letácích nabídky, které po vás chtějí telefonní číslo, nebo údaje platební karty? Nejsou! Realita a virtuální svět se opravdu liší v mnoha aspektech, a protože nevědomost není vždy sladká, nebojte se něco naučit své prarodiče. Máte jim co předat!