Je to až anekdotická historka. Z jedné vesnice na jihu Čech zmizel obchod. Majitel argumentoval tím, že lidé všechno mají svoje, a co nemají, pro to si dojedou autem do nejbližšího supermarketu. Co se ale nestalo. O chvíli později se jeden z nových obyvatel rozhodl, že si krámek přeci jen otevře. Má plno, o živnost se rozhodně bát nemusí, a lidé si ho chválí. Proč? Většina lidí ve vesnici jsou víkendoví návštěvníci. Ti toho pěstují a chovají minimum, protože se jim o zahradu nemá kdo přes týden starat, a o volném dni chtějí relaxovat, ne lítat okolo králíkárny. A ano, sice si vozí svoje zásoby, ale když jim večer dojdou chipsy nebo chtějí basu piv, tak to poslední, na co mají náladu, je sedat do auta a půl hodiny někam řídit.
 
Tito lidé jsou zároveň zhoubou i spásou malých krámků. Zhoubou, protože nakupují jen o víkendu, jindy tam nejsou. Takže z čeho má obchodník vyžít přes týden? Právě absence stálého příjmu, kterou stěhování do měst způsobilo, je hlavním faktorem, proč tolik obchodů končí. Na druhou stranu, chování víkendových vesničanů dává i vzorec k tomu, jaký tip malého obchodu by mohl přežít. Otevírá se tu prostor pro pojízdnou prodejnu, tedy jakousi prodlouženou ruku prodejny ve větším městě. Když lidé přes víkend toto město opouštějí, proč prostě nevyjet za nimi. Nemuselo by to být ani moc drahé. Stačí naložit dodávku věcmi, které lidé v průběhu soboty a neděle nejčastěji postrádají, a v určený čas zaparkovat na návsi. Kdysi takto jezdila, nebo možná ještě jezdí, žlutá autíčka Family Frost.
 
Vesnice potřebují své obchody, nejen k nákupu, ale i jako místo setkávání. Pojízdní prodejci, kteří budou byť i dvě hodiny stát na návsi, znamenají, že lidé budou muset opustit své obýváky a zahrádky a uvidí, kdo bydlí ve vedlejší vilce. Právě u otevřených dveří dodávky se může zrodit nápad na první sousedské setkání nebo vyčištění rybníka. Anebo si alespoň koupíte čokoládu, ta řeší prakticky cokoli.